BKC (1) Přístup ke studiu

JE MOŽNÉ POUHOU SNAHOU UČITELE (JAKKOLI OBĚTAVOU A VYNALÉZAVOU) DONUTIT K VÝRAZNÉMU POKROKU STUDENTA, KTERÝ ODMÍTÁ K UČENÍ PŘISTUPOVAT AKTIVNĚ?

Pokud by odpověď zněla NE (tedy: snaha učitele sama o sobě nic nezmůže), bylo by ztrátou času snažit se vylepšovat metody, které se ukázaly být přínosnými pro aktivní studenty, jen proto, že tyto nedokázaly popostrčit dopředu studenty méně aktivní.

Je tedy řešením rezignovat a nechat studenty dělat si co chtějí a jak to chtějí? (Pochopitelně za předpokladu, že jim předem jasně sdělíme, co od nich očekáváme a jaký přístup ke studiu je podle nás třeba k dosažení pokroku.) Nebo se má učitel snažit pilovat již dost kvalitní metody po každé hodině, která nenaplní jeho očekávání, přestože je nad slunce jasné, že on svou úlohu splnil a na jeho straně chyba není?

Co od studentů očekávám jsem zde již popsal, opakovaně. Co jsem možná neuvedl bylo, že jako ukazatel připravenosti studenta se nedá vnímat začátek kursu. První dva tři týdny se vysoké tempo a připravenost studentů dá předpokládat. Učitel by ale v této době neměl propadat bezbřehému nadšení: v následujících týdnech tempo upadá, nadšení opadá, docházka se drobí a do konce kursu již mnozí studenti fungují jen v režimu plynutí s davem, tzv 'chození na náslech'.

To vše je fajn, pokud se jedná o přiznaný přístup. A musíme říci, že většina studentů preventivně ráda přiznává, že právě takto hodlá čas v hodinách trávit. Potíž je v tom, že se brzy začnou rozevírat nůžky mezi studenty aktivními a studenty náslechovými. Pro učitele je čím dál těžší udržet hodiny zajímavými pro oba segmenty: v každý daný moment se buď aktivní student nudí nebo student pasívní netuší, o čem je řeč.

Stejný problém samozřejmě řeší každý učitel v každém předmětu v jakékoli škole. Všude najdeme studenty lepší a horší, chápavější a méně chápavé. Učitel si musí zvolit, vědomě či instinktivně, ke které skupině přilne více. Obvykle tak činí na základě odhadu, která skupina by v případě odvrácení jeho zájmu tropila v hodinách větší povyk. Já se cítím povinován vycházet vstříc studentům aktivním a zatím můžu říct, že studenti pasívní tuto mou volbu z větší části chápou a jsou s ní srozumněni.

Ke studiu angličtiny existuje několik zásadních přístupů. Pokusím se popsat čtyři základní z pohledu studenta a můj postoj ke každému z nich. Začneme u nejhoršího:

NÁSLECH: Domácí úlohy si nechystám, občas si těsně před odchodem do kursu stihnu vytisknout materiály, ale raději vyprávím o vyschlém toneru, nestabilním připojení na internet a nezvladatelném množství povinností. V hodině se tvářím udiveně při každém zadání nebo odkazu na dříve probíraný text či cvičení. Znovu a znovu otevírám fošnovitě tlustou složku s materiály a prohrabávám se v ní, jako bych v dva roky starých papírech mohl něco relevantního najít.
Tento přístup se mi příčí, i když jej v mnoha případech chápu a mnohé z jeho praktikantů mám lidsky v oblibě.

COSI DĚLÁM: Jasně zadané domácí úlohy, jež nevyžadují příliš improvizace (například: přeložte těchto osm vět) zodpovědně udělám, na články si ale čas nenajdu (jsou moc dlouhé a když na druhém řádku narazím na slovo, které neznám, vzdám to a začnu si chystat výmluvu) a tudíž je pro mě cca 82 minut z každé 90-minutovky zmatečným tápáním v postavách a dějích.
Mám dojem, že tento přístup a pokrok v jazykových dovednostech se navzájem vylučují.

POCTIVÁ PŘÍPRAVA: Všechy úkoly uvedené v mailu poctivě projdu a splním, články jsem schopen převykládat víceméně spatra, na začátku hodiny mám dotazy na obraty a spojení, které mi nejsou jasné. V průběhu hodiny osvědčuju zvídavost a nemávám rukou nad informacemi, které mi nezapadají do systému znalostí. Na víc nemám čas, žiju.
Tohle je přístup, který oceňuju a který je dlouhodobě předpokladem solidního pokroku

SWEEPING APPROACH: Jsem aktivní i vně kursu - angličtina je pro mě jednou z životních priorit. Jak při četbě tak i při poslechu přemýšlím a kombinuju své znalosti z kursu s tím, co slyším nebo čtu. Pokud mi něco nedává smysl, hluboce se nad tím zamyslím a pokud na nic nepřijdu, ptám se v hodině učitele. Při vyjadřování svých myšlenek neosekávám tyto až na kost, nýbrž se pokouším vyjadřovat precizně a nedám si pokoj, dokud nepřijdu na to, jak bych to či ono přesně popsal či vyjádřil.
Tento přístup je obdivuhodný. Přirozeně vyžaduje několik základních předpokladů, především dostatek času se vzdělávat a silný důvod a s ním spojenou chuť tak činit (například obdiv ke kultuře anglicky mluvícího světa jako tomu bylo a je u mě, nebo prostě fascinaci cizím jazykem jako takovým).